Studenti / Romantická povídka v klášteře - Gymnázium Broumov

Romantická povídka v klášteře

Sextáni měli za úkol napsat romantickou povídku, která se odehrává v broumovském klášteře. Abychom dostáli romantické atmosféře, "autorské čtení" proběhlo večer při svíčkách /a pouze při svíčkách / právě v opatském křídle kláštera - v Kamenném sále - reprezentační místnosti zdejších opatů.
P.S. Tímto děkujeme panu K. Franzemu - řediteli muzea, ža byl ochoten zůstat s námi v práci přesčas.
Šárka Rambousková

Tři nejhezčí a nejstrašidelnější povídky si můžete přečíst zde. Obrázky najdete ve ve fotogalerii.

Nikdy nekončící láska (Zuzana Valášková), Nevítaná návštěva (Stanislav Kujal), Počátek (Petr Jirman)

Nikdy nekončící láska(Zuzana Valášková)

            Nastoupila jsem do klášterního gymnázia před půl rokem. Učila jsem se latinské texty nazpaměť, všechen volný čas trávila v klášterní knihovně. Klášter samotný mě zajímal již odmala. Můj děd byl historikem a nedalo by se ani spočítat, kolikrát mi vyprávěl příběhy o místních opatech. Pověst o založení kláštera bych dokázala povídat i pozpátku. Byla jsem rozhodnuta, že půjdu studovat do klášterního gymnázia, ať se děje, co se děje. A tak se i stalo. Aniž bych to tušila, existoval příběh, který mi můj děd  však nikdy nevyprávěl...

             Ráno mě probudily paprsky slunce a já věděla, že dnešní den bude krásný. Ach, jak jsem se mýlila. Během dopoledne jsem šla na hodiny kreslení do klášterní kreslírny. Po obědě jsem se vydala do knihovny. Cestou jsem potkala pár přátel, pozdravila je a pokračovala dál. Konečně jsem se ocitla před velkými těžkými dveřmi knihovny. Pomalu jsem stiskla mírně zrezivělou kliku a vešla do toho nádherného knižního světa. V místnosti se to jen hemžilo dalšími studenty. Našla jsem si svou studijní knihu, usedla do mohutného křesla a začetla se.

Aniž bych si to uvědomila, zůstala jsem v knihovně sama. Nebe již dávno zahalil černý závoj a první hvězdy se začaly pyšnit svým přenádherným třpytem. Pozhasínala jsem všechny svícny a odešla. Knihu jsem si vzala s sebou s vidinou čtení si před spánkem. Nevěděla jsem, kolik je přesně hodin, ale jelikož bylo v klášteře až moc velké ticho a na chodbách nehořela ani jedna pochodeň, jistě už všichni ulehli do svých postelí.

            Od knihovny ke svému pokoji jsme šla spíše po paměti. Před sebou nataženou levici, v pravé ruce knihu. Zrovna ve chvíli, kdy jsem si vyčítala, že jsem si z knihovny nevzala alespoň jedinou svíčku, se vyhoupl měsíc nad mraky. Byl zrovna v úplňku. Stříbrnými prsty klepal na okna chodby. Psi začali se svou noční árií a mě zachvátil strach. Na konci chodby jsem zpozorovala postavu, která na mě upírala rudě svítící oči. Byla zahalená v dlouhé kápi. Stála jsem neschopna jediného pohybu. Ta tajemná a hrůzu nahánějící postava se pomalu plížila směrem ke mně. Ani jednou neuhnula pohledem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Utíkat, nebo stát. Začít křičet, nebo být zticha a čekat, co se stane. Začala jsem couvat dozadu. Jakmile si postava povšimla mého útěku, zastavila se a začala se hlasitě smát. Ten smích jako studený led bodal mne u srdce. Připadal mi tak povědomý, ale přitom jsem sama věděla, že jsem ho nikdy neslyšela. Přitiskla jsem se ke zdi a začala plakat. Rukama jsem si zakryla hlavu. Snad jsem byla smířena se svým osudem a čekala jen to nejhorší. Postava se přestala smát. Pak už jsem slyšela pouze rychlé kroky směřující někam na druhý konec chodby.

            „Ach, můj Bože, slečno Zvoníková. Co se vám stalo? Co děláte tak pozdě na chodbě? Proč nespíte? Vy pláčete? Tu máte,  vezměte si můj plášť," mnich Petr, předobrý a milý to muž, se vracel ze sklepení kláštera, kde každou noc upíjel ze sudů mešní víno. Byl malého vzrůstu, trošku při těle, ale ve tváři se mu zrcadlila jeho hodná a vlídná povaha. Nebyla jsem schopna odpovědi.  Stále jsem slyšela ten strašlivý smích. A ty oči. Ještě teď jsem měla pocit, jako kdyby mne sledovaly. „Pojďte. Zavedu vás do vašeho pokoje. Musíte se vyspat.Ráno mi vše povíte," řekl mnich Petr, pomohl mi postavit se a odvedl mne do mého pokoje. Uložil mne a pro jistotu nechal zapálenou svíčku, abych měla větší pocit bezpečí. Pak odešel.

            Ležela jsem nehnutě v posteli. Neschopna zavřít oči a usnout. Stále jsem si kladla otázku, kdo byla ta postava? Proč se zjevila na chodbě zrovna mně? A proč mi její smích připadal tak povědomý? „Vstávej. Pojď za mnou." „ Je tu někdo?" sedla jsem si a rozhlížela se po pokoji. Nikde nikdo. Dveře zamčené. Asi se mi jen něco zdálo, pomyslela jsem si a znovu si lehla. „Zlomila si mé srdce, já nikdy tě nepřestal milovat. Ach, jak krutá si dokázala být. Pojď, jen pojď. Nemáš se čeho bát." Svíčka zhasla. Slyšela jsem tlukot svého srdce. Tlukot jako by bijící na poplach. Venku hlasitě skučel vítr, lomcoval venkovními okenicemi , až vyrazil okno celé. Střepy spadly i na mou postel. Klikou u dveří někdo prudce lomcoval. Zase ten strašný smích. „Pusť mě dovnitř. Neboj se. Vstaň a odemkni. Nenech se prosit." Ach ne, všechno je jen zlý sen. Zacpala jsem si uši a zavřela oči. V duchu jsem se modlila. Otče náš, jenž jsi na nebesích...

            Po chvíli jsem sebrala odvahu a otevřela oči. Vstala jsem z postele. Byla jsem  rozhodnuta odemknout dveře a podívat se ven na chodbu. O střepy na podlaze jsem si pořezala chodidla. Jen v noční košili jsem šla potichu ke dveřím. Roztřesenou rukou jsem pomalu otáčela klíčem. Ještě, než jsem dveře otevřela, vzala jsem si ze stolku nožík na otevírání dopisů. Alespoň trocha jistoty. S tichým zaskřípáním se dveře otevřely. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a podívala se do chodby. Nic. Celý klášter nerušeně spal. Vyšla jsem z pokoje. Podívám se radši do celé chodby, řekla jsem si. Srdce mi tlouklo strašlivou rychlostí. Nechávala jsem za sebou krvavé stopy. V ruce jsem pevně svírala dopisní nožík.

            Došla jsem na konec chodby. Nikoho jsem po cestě neviděla. Oddychla jsem si a chtěla se vrátit zpět. „Tak přeci jen jsi vyšla ze svého pokoje. Věděl jsem, že mě nenecháš prosit." Roztřásla se mi kolena, dopisní nožík mi vypadl z ruky a s lehkým cinkotem dopadl na zem. Ten zvuk se nesl chodbou až k němu. Otočila jsem se. Na druhém konci, přímo proti mně, stál on. Teď už jsem věděla, že je to muž. „Nechte mne být. Co po mně chcete? Neznám vás. Ach, panenko Marie, ochraňuj mě," klesla jsem na kolena. Ruce obtočila kolem ramen. Snad jsem čekala, že to vše brzy skončí. „Zradila jsi mne. Věděla jsi, že jsem tě celým svým srdcem miloval. Odešla jsi však s jiným mužem a mne nechala mému žalu. Jak nerozvážně sis s mými city zahrávala," při těch slovech se ke mně přibližoval. Ve svitu měsíce jsem v jeho ruce uviděla nůž. Rychle jsem vstala ze země. „Musím to udělat. Jedině tak ti mohu dokázat svou lásku, která je tak hluboká a věrná. Miluji tě jako nikoho jiného, ale  nemohu jinak." Začala jsem křičet. Rukou mi zakryl ústa. „Buď potichu, má malá." Druhou rukou mě otočil tak, že jsem k němu byla zády. „Proč jsem ti  tak lhostejný? Na rukou bych tě nosil. Pak ti do cesty přišel ON. Ten ničema. Věděl, že tě miluji a stejně tě svedl. A ty. Ty, má láska, ses nechala." V duchu jsem prosila Boha, aby se stal zázrak a já té noci neumřela. Přiložil mi nůž na krk. „Má láska k tobě nikdy neskončí ." Ucítila jsem ostří nože přímo na tepně. Jeho ruka byla pevná a dobře věděla, co je její cíl.

            Zrovna ve chvíli, kdy jsem byla smířena se svou smrtí, pronikl do chodby teplý sluneční svit. Můj vrah mne odstrčil a já upadla na zem. Sám s hlasitým křikem, sténáním a upěním se plazil po zemi. Jeho plášť i on celý se pomalu změnil v prach.

            Asi o hodinu později mě na chodbě našli mí přátelé. Ráno, když vstali, uviděli na podlaze krvavé stopy a šli za nimi.  Zavedli mne do knihovny, uvařili čaj a na mou prosbu zavolali mnicha Petra. Pak jsem všechny požádala, aby odešli. Zůstala jsem s mnichem Petrem o samotě. „No, Kristýno, povídejte. Co se této noci stalo? Vypadáte, jako kdybyste viděla samotnou smrt," optal se mě mnich a usedl do křesla naproti mně. Vypověděla jsem mu celý ten hrozný příběh. Možná jsem čekala, že se mnich podiví nad mou příhodou. On pouze vstal  a přinesl jednu z knih. „Tato kniha byla nejoblíbenější četbou mladé dívky, která do klášterní kuchyně před více než šedesáti lety nosila čerstvou zeleninu. Za to, že nám vždy pomohla se vším, oč jsme ji požádali, měla povoleno půjčovat si v naší knihovně knihy. Jednoho dne zde potkala mnicha Řehoře. Mladého a velmi prudkého mladíka, kterého k nám poslali rodiče, dá se říct, na převýchovu. Řehoř se do dívky zamiloval na první pohled. Dokonce jí nabídl, že ji bude učit latinsky. Ona však odmítla nejen výuku, ale i jeho lásku. Ač jsme se všichni snažili mnicha Řehoře uklidnit, vysvětlit mu, že ji nemůže milovat, protože to náš řád nedovoluje, byl zaslepený láskou. Ještě horší to bylo, když se k němu donesla zpráva o svatbě jeho milované s obchodníkem z města, což byl Řehořův dávný přítel. Sám o jeho smutku věděl z Řehořových dopisů. Mnich Řehoř, rozerván nenaplněnou láskou, se oběsil. A oběsil se v pokoji, jenž  je nyní vaším. Zanechal po sobě pouze dopis a obrázek té dívky. V dopise stálo, že se jednoho dne vrátí a pomstí svou smrt. Ta dívka, již miloval, se také jmenovala Kristýna a byla vám až neuvěřitelně podobná," dokončil mnich Petr svůj příběh, podávajíc mi obrázek Kristýny, který namaloval sám mnich Řehoř. Roztřesenýma rukama jsem ho uchopila a zděsila se. Jako bych se dívala na vlastní portrét. Otočila jsem obrázek a přečetla věnování :

NIKDY TĚ NEPŘESTANU MILOVAT,

                                                           TVŮJ NAVŽDY VĚRNÝ,

                                                                                              ŘEHOŘ

Nevítaná návštěva    (Stanislav Kujal) 

Zvony právě odbíjely pátou po poledni, když dva mladí studenti zdejšího klášterního gymnázia kráčeli hlavní chodbou starobylé budovy k východu. První z nich, zhruba sedmnáctiletý jinoch, jenž se jmenoval Gregor, kráčel naoko lhostejně, nasadil velmi svižné tempo chůze, očividně se již viděl v cíli své cesty. Jeho společník Martin, student z nepříliš bohaté rodiny, zjevně takový duševní klid nezažíval. Kráčel váhavě a kdyby nebylo přítomnosti jeho společníka, zřejmě by se do houstnoucí tmy vně budovy kláštera vůbec sám neodvážil. Jakmile mladíci prošli branou, uhodil je do tváře řezavý chlad, poletující střepy bodavého sněhu a všudypřítomná mlha skrývající jistě nejedno tajemství této promrzlé nastávající noci. Martin naposledy toužebně pohlédl na budovu, kterou právě ve spěchu opustili. V mnohých oknech svítilo přívětivé světlo, jako by povzbuzovalo Martina k návratu. Listopadový sníh se jen bezmocně tříštil o mohutnou střechu, což tehdy již mrznoucímu Martinovi dodalo síly vznést návrh, aby nikam raději nechodili. Martin se svým návrhem nepochodil, nezbylo mu tedy, než pokrčit rameny a následovat přítele.

Cílem obou byl dům na broumovském předměstí, v němž tehdy sídlila na místní poměry zámožná rodina. Gregorův otec se zmíněnou rodinou mimo obchodních styků pěstoval i přátelský vztah, touto cestou Gregor poznal dvě mladé, okouzlující sestry přibližně svého věku. Den před těmito událostmi se od otce dozvěděl, že veškeré osazenstvo domu, až na sestry, které dlouhé putování nelákalo, odcestovalo na návštěvu ke vzdálenému příbuzenstvu do Švýcar. Gregor hodlal přetavit své vlahé známosti v pevnější vazbu, přemluvil tedy nesmělého a bojácného spolužáka Martina, aby se společně vydali na noční návštěvu k opuštěným sestrám. Přes pochybnost, kterou Martin o způsobu takovéto nevyžádané návštěvy měl, se nakonec podvolil.

Cesta netrvala dlouho, mladíci brzy stanuli před svým cílem. Dům vypadal zvenčí velmi útulně, v některých oknech vydávaly petrolejové lampy záři, která se přes karmínové záclony jevila jako tlumený odstín červené, jiné pokoje byly zútulněny krby. Gregor postoupil vpřed a prudce zabušil na dveře, zatímco v Martinovi bujela nerozhodnost, nervozita a všudypřítomný strach z neznámého. Martin ještě nikdy netrávil večer navštívením dívek z lepších rodin a jen pohled na dům v něm budil značné rozpaky. Po chvilce čekání stále nikdo neotevřel, s tímto zjištěním se každý z hochů vyrovnal po svém. Gregor si krátil chvíli hejskovským kopáním do dveří a klením; Martin vnímal tíseň, která na něj s prohlubující se nocí stále silněji doléhala. Křik kdejaké prochladlé vrány, šustění olysalých stromů v nedaleké aleji a nikde žádný pocestný, to vše v jeho očích silně umocňovalo touhu odejít. Konečně se dveře pohnuly a oba mohli vejít a nechat za sebou zimu a dostat se ze spárů moci temnoty.

Dveře otevřela vysoká, štíhlá, asi osmnáctiletá dívka, jež byla oblečena v krvavě rudých šatech. Její havraní lokny a na místní poměry snědá pleť se velmi dobře doplňovaly s jejíma černýma očima, které připomínaly dva řeřavé uhlíky, takový žár z nich sálal. Její zjev napovídal o vášnivé povaze. Ale v této chvíli byla klidná, nehrozilo nebezpečí, že požár začne řádit bez příčiny. Martinovi cosi uvnitř říkalo, že se nějakým podivným způsobem podobá kočce. V tváři se jí jevilo překvapení, návštěvníky očividně nečekala. Než kdokoliv z nich otevřel ústa, stála v předsíni další rozkošná bytůstka, tentokrát s bělostnou pletí. Sestra šarlatově oděné krásky byla na první pohled mladší, postavou spíše drobnější a povahově klidnější. Její oblečení nebylo vyzývavého odstínu jako u sestry, modré oblečení s bílými proužky hovořilo o jisté nesmělosti v jejím charakteru. Kadeře byly světlější, připomínající barvu lískových oříšků, stejně hnědé byly oči. Obě oslňovaly svým nadpozemským půvabem, kdo by se odvážil rozsoudit, která je krásnější, vášnivý oheň nebo klidná hladina štedrého moře?

Neohrožený Gregor po zběžném pozdravu prolomil ticho, představil dívkám Martina, jehož tvář už nějakou chvíli prozrazovala stud. Martin, nevědíc, co dělat, se koktavě snažil obě pozdravit. Sestry jeho přivítání přijaly, přestože v očích Marie, totiž té starší ze sester, se snadno dalo postřehnout, že jí tato návštěva není po chuti. V této malé společnosti se již od okamžiku zaklapnutí dveří objevil mrak nadcházejícího sváru. Ani ne proto, že Gregorovi přišlo úplně normální courat po městě a vtrhnout do libovolného domu, srážka hrozila díky pohledu, kterým Gregor lačně sledoval krásnou Marii. Jeho maska lhostejnosti díky rudým šatům roztála a jeho rozpálená tvář se již přiznala, že jeho úmyslem je zůstat tu celou noc, jež chtěl strávit v loži jedné ze sester. Marii to došlo jistě velmi brzy, přestože z pevného výrazu její sličné tváře bylo zřetelně vidět, že by jí nedovedl nahnat strach za žádnou cenu, její sestra Gertruda tak prozíravá nebyla, Martin tuto zlou předtuchu také nezpozoroval. U Gregora se rychle projevila netrpělivost, nakvašeně se otázal, jestli tedy oba mladíky nějak pohostí. Marie, v jejímž nitru sídlila příliš silná hrdost, aby dala najevo rozpaky bez zřetelné příčiny, mlčky přikývla a pokynula, aby ji následovali do společenské místnosti. Jak kráčeli za ní do prostorné místnosti, ovzduší místnosti bylo svárem již skrz naskrz prosáklé.

Usazeni ve dvou prostorných lenoškách v útulném společenském pokoji, na jedné se vedle Marie vetřel Gregor, na druhé seděl nesmělý Martin s Gertrudou. Na první lenošce se odehrával jakýsi chvástavý pokus o dvoření, na druhé hovor vázl úplně. Všichni čtyři pojídali zrovna lehké občerstvení připravené děvčaty,  když se Gregor poprvé důkladně rozhlédl po pokoji. Vedle bytelného krbu u okna stála skříň z poctivého mahagonového dřeva, kterou zdobila průhledná skleněná vitrína. Gregorův zrak uchvátil obsah této vitríny. Ve skříni byly vystaveny mnohé lahve s kořalkou, bezpochyby majetek otce dívek. Bez optání se jedné zmocnil, dále z vitríny vzal čtyři sklenice a chystal se sám plnit roli hostitele. Až dosud mu nikdo neodporoval, ale kromě něj nikdo pálenku neochutnal. Líh rychle koloval jeho žilami a rychle přemohl zbytky jeho mravních zásad a rychle měnil jeho chování z lidského na něco, co mělo nepochybně blíže k divokému zvířeti, které se řídí pouze svými rozmary. Z jednoho nevítaného návštěvníka se stával nevítaný vetřelec. Třem členům společnosti připadal tehdy vzduch v místnosti otrávený žlučí démonů. Martin byl zděšen chováním svého druha, toto bylo poprvé, kdy z něj začal mít nesnesitelný strach.

V tuto chvíli se Martinovi u ucha zjevil samotný ďábel, sice neviditelný, ale rozhodně ne němý. Dokonce jeho hlas byl vlídný a přinášel skvělou radu. Vyprávěl o tom, jak snadné je odejít a vymanit se tak z nepohodlné situace. Jeho rady dopadly na úrodnou půdu, Martin se kvapně chystal jakoby na procházku. Dosud nečinně přihlížející Gertruda pookřála a pravila, že ho ráda doprovodí. Zrakem vyzývala sestru, aby odešla z domu s nimi, protože pohled té bestie na Mariinu šíji byl čím dál tím víc krvežížnivější. Hrdinná panna odmítla, ach, až příliš bláhově věřila svým nepatrným tělesným silám, příliš málo znala povahu násilníků!

Martin s vystrašenou Gertrudou rychle odešli z domu do noční sněhové vánice. Kráčeli bezmyšlenkovitě, Martin začal pochybovat, zda-li jeho odchod byl správnou volbou, malá Gertruda tonula strachem o milovanou sestru. Ani jeden z nich nevěděl, jak dlouho kráčeli vyprahlou pustinou poblíž města, znenadání se objevili znovu u osudného domu. Uvnitř se ozval bolestný výkřik, za pár okamžiků utichl a kromě naříkání vánice rozprostřelo svou vládu opět ticho. Martin nechal Gertrudu za sebou a pospíchal k domu, aby zjistil, co se zběhlo v jeho zdech. Vtom se dveře rozrazily a ven vyšel Gregor. Na levé tváři se mu skvěly stopy nehtů, vyryté až do masa, Martinovi došlo, jak k nim přišel. Dalším usvědčujícím důkazem bylo jeho pocuchané oblečení. Gregor, jenž už ukojil své choutky, běžel pryč, Martin, proklínajíc ďábla za jeho radu, se vydává za ním, ale ještě jednou se naposledy ohlédne. Tvář Gertrudy vyjadřovala děs, rychle vběhla dovnitř a zabouchla za sebou dveře.

Martin se stále snažil dohnat Gregora, ale když byl tak blízko, že se ho mohl dotknout, nebyl schopen to udělat. Jeho - nyní již bývalého - přítele obestírala aura zla, Martin se doslova štítil dotknout se té stvůry. Zastavil se a po chvíli osaměl. Zkormoucen událostmi zlé noci se pomalu vracel do kláštera. Jakmile došel do své cimry, vrhnul se na postel a snažil se usnout, ale nedokázal zavřít oči, protože cítil provinění. Gregor, který s ním sdílel pokoj, se tu noc neukázal. Neukázal se ani ráno. Když se po něm ostatní začali shánět, Martin až do smrti nepověděl nikomu ani náznakem nic o oné osudné noci.

Gregor se neukázal již nikdy. O několik měsíců později bylo z nedalekého jezera vyloveno tělo ve značném stupni rozkladu, k tomuto tělu byl Martin přizván, aby určil, zda to není náhodou jeho spolužák. Hned poznal, že je to on, především díky oblečení a stále patrným škrábancům na tváři. Hlava byla rozbita kamenem, několik dalších kamenů měl v kapsách kabátu, aby tělo nevyplavalo na povrch. Ohromený Martin již nikdy ony dvě sestry nespatřil, brzy po těchto událostech z Broumova odcestoval a nikdy více na zdejší půdu nevstoupil. A výsledek pátraní po vrahovi Gregora? Vášnivá, ohnivá kočka se jistě pomstila za své zneuctění, protože kočku je sice možné přemoci hrubou silou, ale její pomstychtivé drápy si dlouho pamatují způsobenou křivdu.

Počátek (Petr Jirman)

            Byl slunný srpnový den. Ze slunce sálaly teplé paprsky, které zahřívaly vzduch na příjemnou teplotu a do toho foukal osvěžující vánek. Zkrátka ideální den. Každý normální člověk si užíval prázdninovou pohodu, ne však Jack. Už od rána měl žaludek jako na vodě. Dnešek byl pro něho významným dnem, měl totiž domluvené rande. První opravdové rande. On! Introvert, který zrovna společnost lidí nevyhledává a při komunikaci s opačným pohlavím ho zpravidla postihne koktavá. A teď má jít na schůzku - ne ledajakou! Půjde na schůzku se svou krásnou spolužačkou Angelou. Před pár dny se s ní potkal na hodině taijutsu, které Angela na začátku prázdnin začala navštěvovat. Jack už hodiny navštěvoval téměř pět let, takže se mu prostřednictvím svých znalostí povedlo Angelu zaujmout. Dali se do řeči a zjistili, že si mají o čem povídat. Bylo to snad poprvé, co Jack mluvil s pěknou dívkou a nezakoktával se při tom, ačkoli měl znatelně zvýšený srdeční tep. Zdálo se mu to jako sen. Nakonec si dodal odvahy a navrhl schůzku v zahradě nedalekého kláštera. Moc nadějí si nedělal, ale ona, k jeho překvapení i zděšení zároveň, souhlasila.

           Tenkrát cítil opravdu zvláštní blažený pocit, ale od svého probuzení pochyboval, že to pozvání bylo správné. Hlavou se mu honilo tisíce trapných situací, které by mohly nastat a žaludek se mu při tom svíral čím dál více. Měl v hlavě více a více věcí, kterými by si zaručeně udělal ostudu před ní a určitě i před všemi spolužáky. Když něco fatálně zkazí, jistě se to hned rozkřikne všude a on bude ještě větší vyvrhel, než je teď. No co, horší už to být snad nemůže, na této schůzce můžu jen vydělat, snaží se uklidnit sám sebe. Dnes to však nezabírá tak, jak by mělo. Oběd snědl sotva z poloviny a to se ještě musel přemáhat. Věděl, že pokud se nenají, bude mu špatně, a potom z toho bude nervózní. Po obědě si vyčistil zuby, osprchoval se a nějak to se sevřeným žaludkem přečkal do osmé hodiny večerní.

            Doma řekl, že jde ven pozorovat přírodu a odpočívat - s tím, že se snad do setmění vrátí. Matka cosi souhlasně zabručela a dál se věnovala pečení čokoládového perníku. Věděla, že se o syna nemusí bát, protože je na něho spoleh, a že se v nebezpečí ubrání. Jack byl zařeknutý  pacifista a se svou 190 centimetrů vysokou, vytrénovanou postavou ani většinou nebyl terčem žádných fyzických útoků. Přesto, když ho někdo neznalý jeho pravidelné docházky na taijutsu napadl, nevyšel z incidentu se zdravou kůží. Násilí se striktně vyhýbal, avšak když bylo v ohrožení jeho zdraví, nezdráhal se použít naučené obranné manévry, které většinou zároveň protivníka učinily neschopným dalšího konfliktu.

Jack se duchem nepřítomný přesunul skrz město do rozlehlé klášterní zahrady, kde měl s Angelou domluvenou schůzku. Čím více se blížil, tím více se cítil nervózní. Na druhou stranu si říkal, že není zas takové střevo, aby to nezvládl.

            Jakmile vešel do zahrady, nervozita ho začala kvapem opouštět. Právě proto se s Angelou chtěl sejít zde, toto místo na něho působilo prostě zázračně. Jako kdyby oddělilo vypjatou městkou atmosféru tlustou zdí. Byl zde vzduch provoněný všudypřítomnými květy keřů a květin. Majestátně se tyčící koruny starých stromů dávaly tomuto místu zvláštní rozměr. Spolu s klášterem to tu mělo takovou historickou, tajemnou atmosféru. Jack si dokázal představit, co se tu ve středověku mohlo odehrávat za příběhy. Pomalu se po kamenité cestičce přesouval do středu zahrady, kde stála velká barokní kašna a kolem kašny bylo pár laviček. Zde se měl sejít se svou spolužačkou. Dorazil o pár minut dříve, než se domluvili, a tak se nedivil, že tady ještě není. Zavřel oči a několik minut jen nasával tu příjemnou atmosféru přírody kolem sebe. Dodávalo mu to pocit klidu. Z rozjímání ho vytrhl až Angelin hlas. "Promiň, jdu pozdě, ještě mě na odchodu zdržela babička." Jack se lekl, škubnul sebou a otevřel oči. Před sebou uviděl omluvně se usmívající Angelu. V záři podvečerního slunce mu přišla zkrátka úžasná. Její hnědé vlnité vlasy jí spadaly přes decentně nalíčený obličej až dolů k lopatkám. Úsměv na její tváři vzbuzoval v jeho žaludku zvláštní šimravý pocit. Trošku do něho opět vjela nervozita. Postavil se a pokusil se na ni usmát. "Ahoj...ehm...ne v pohodě, zpozdila jsi se o pár minut, to nevadí," dostal ze sebe Jack a zase si sedl. Angela se posadila vedle něho. O pár chvil později již byla konverzace v plném proudu a oba se dobře bavili.

            Jak plynul čas, začalo se slunce pomalu ubírat za obzor, až korunami stromů zůstalo prosvítat jen pár posledních paprsků světla. Jack s Angelou se skrze konverzaci přes pohledy a letmé doteky dostali až k vzájemnému objímání a líbání. Jack ještě nikdy v životě nezažil tak intenzivní pocity jako teď. Totální blaženost, pocit absolutního štěstí. Hladina fenylethylaminu v jeho krvi počala prudce stoupat. Zrychloval se mu dech a tep srdce měl vysoko nad normálem. Svět okolo něho jako by se rozplynul. V tomto okamžiku existoval jen on a ona, nic jiného. Jack si přál, aby tato chvíle trvala navždy. Jejich vášeň náhle přerušil zvuk padajícího kamení, který v potemnělé zahradě zněl rušivě a zároveň trochu děsivě. Angela se od Jacka odtrhla a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Fantazie jí v té chvíli začala pracovat na plné obrátky.

"Co to bylo?" Zeptala se. Jack byl  natolik opojený svými pocity, že chvíli jenom seděl, tupě zíral na Angelu a zprvu ani nepostřehl, že se vůbec kolem něho něco stalo.

"Co myslíš?" Zeptal se. "Tys to neslyšel? Ten zvuk, jako když se hroutí kupa kamenů," odpověděla Angela na Jackovu otázku a dál se zmateně rozhlížela kolem sebe. Vzhledem k tomu, že už začínala být tma, moc toho neviděla.

"Jo, něco takového jsem zaslechl...ale to určitě jenom vítr něco shodil," řekl Jack, který se pro jistotu také začal rozhlížet kolem sebe. Nic podezřelého ale nepostřehl. Najednou však ucítil zvláštní pocit. Jako kdyby z něho někdo postupně vysával všechnu tu radost, která ho až doteď naplňovala. Navíc se z minuty na minutu citelně ochladilo.

"Ne, to nebyl vítr! Něco to tam muselo shodit..." řekla Angela a na chvíli se odmlčela.

"Najednou se cítím divně a taky mi začíná být zima, pojďme domů," řekla a vstala z lavičky.   Jack nevěděl proč, ale její touhu odejít z tohoto místa naprosto sdílel.

"Máš pravdu, jdeme odsud," řekl a postavil se taky. Vzali se za ruku a kráčeli svižnou chůzí k východu ze zahrady. Zakrátko byli u brány. Jack vzal za kliku a zabral, dveře se ale nehnuly.

Co to má být? Vždyť dveře od zahrady se přes léto nikdy nezamykají! Kdo měl tak pitomej nápad, že to dneska udělá jinak a ani si to tu neprojde, jestli tady náhodou někdo nezůstal?! Pomyslí si naštvaně a podívá se na Angelu.

"Nějakej idiot měl výbornej nápad, že nás tu zamkne," řekl jí trochu nakvašeným tónem. Normálně by mu to asi přišlo celkem romantické, ale teď byla  jeho jediná starost, jak se odsud co nejrychleji dostat. Začínal na něho doléhat čím dál horší pocit.

"Jo, tak to je úžasný. Co budeme dělat?! Chci odsud hned pryč, v tom šeru je to tady strašidelný!" Řekla Angela vyděšeně a bezděčně mu o něco více stiskla ruku.

"Neboj se. Chvíli vydrž a já vymyslím, jak se odsud dostaneme," odpověděl Jack a mozek mu pracoval o sto šest. Nic ho však nenapadalo, zdi zahrady byly moc vysoké na to, aby se daly přelézt a dveře brány byly moc pevné na to, aby šel vylomit prastarý zámek. Najednou se mu zdálo, že za sebou slyší kroky. Prudce se otočil. Asi dvacet metrů před sebou uviděl stát postavu zahalenou černým potrhaným pláštěm. Postava na první pohled naháněla hrůzu. Jack to nemohl říct jistě, ale zdálo se, že je to muž. A blížil se! Čím k nim byl blíže, tím více měl Jack pocit, že se ochlazuje vzduch. Jako kdyby ten náhlý chlad čišel z onoho záhadného muže. Angela se k Jackovi přitiskla mnohem blíž a pevně ho objala.

"Lásko, prosím! Ať je to kdokoli, pošli ho pryč," zašeptala Jackovi do ucha.

Muž se dál mlčky, pomalým krokem přesouval k nim. Byl asi o hlavu menší než Jack a postavu měl také drobnější. Už rozpoznávali i rysy jeho obličeje. Měl mastné černé vlasy, které kontrastovaly s jeho pokožkou, která byla až nepřirozeně bledá. Angelina slova dodala Jackovi trochu kuráže a  ten udělal krok vpřed.

"Pane, to vy jste nás tady zamkl? Jestli ano, tak vás žádám, abyste nám okamžitě odemkl a pustil nás ven!" Řekl Jack rázně. Muž se zastavil a tázavým pohledem mu pohlédl do očí. Jackovi se zdálo, že ten pohled ho musel probodnout skrz na skrz a odhalit muži všechny jeho myšlenky. A byl by přísahal, že v těch očích se děsivě zalesklo.

"Pustit vás? Ven?" Zakrákal muž chraplavým hlasem a začal se smát. Jeho smích jim naháněl hrůzu až do morku kostí.

"Ale ne, vy už dneska nikam nepůjdete! Leda tak se mnou do mé krypty a tam budou krvavé lázně!"

Zařval muž a rozeběhl se. Angela nebyla hrůzou schopná pohybu. V hlavě si přehrávala slova neznámého muže, který je očividně myslel vážně a celá se rozklepala. Jack to ucítil. Vyprostil se z jejího objetí a zaujal obranou polohu. Nikdy by si byl nemyslel, že bude muset někdy své znalosti taijutsu použít k ochraně svého vlastního života a už vůbec ne k obraně života někoho jiného. Tentokrát z něho však vyprchal všechen pacifismus. Byl odhodlaný nedržet se zpět a útočníka zneškodnit za každou cenu, už kvůli Angele!

Tenhle chlápek mě přece nepřipraví o život, neví s kým si začíná! Složím ho třemi chvaty! Dodává si Jack odvahy. Když byl muž tři metry před ním, otevřel pusu a tam se zaleskly čtyři obrovské špičáky. Kdyby si nemyslel, že se zbláznil, řekl by Jack, že ta postava snad musí být upír. Útočník už byl na jeho dosah. Jack se přikrčil a jeho sevřená pravá pěst prosvištěla vzduchem s cílem zasáhnout část aorty vedoucí pod žaludkem. Muž se vyhnul a vedl protiútok mířený na Jackův spánek. Ten Jack úspěšně vykryl, ale síla úderu ho k jeho překvapení srazila na zem. Byl z toho zaskočen - muž měl navzdory své postavě obrovskou sílu.

Sakra, podcenil jsem ho! Dobrá, takže od teď jsem ve střehu a dám do toho všechno! Pomyslil si Jack a vyšvihl se zpátky na nohy.

"Angelo uteč! Zavolej z kláštera pomoc! Rych..."

Poslední slovo ani nestačil doříct, protože se musel vyhnout  další ráně mířící na jeho levý spánek. Angele všechno připadalo jako zlý sen. Nechtěla tady nechávat Jacka samotného, ale ten kousek rozumu, který jí zbyl, jí napověděl, že postáváním a civěním ničemu nepomůže. Rozeběhla se proto do kláštera najít nějakou pomoc. Její pohyb upoutal útočníka.

"Ne, ty nikam nechoď! O tebe mi jde nejvíc! Máš mladou dívčí krev, ta chutná nejlépe!" Zařval na ni svým odporným záhrobním hlasem. Jestli doteď Jack pochyboval, tak teď mu začínalo připadat, že před ním opravdu stojí pravý upír. Neztrácel však ani sekundu a nepozornému útočníkovi zasadil ránu doprostřed obličeje, až se ozvalo hlasité lupnutí, jak se upírovi zlomil nos. Ten se za něj chytnul a velmi rychle před Jackem ustoupil. Jack neváhal a snažil se o další ránu. Upír ji ale zachytil. Vypadal, že se stává nepříčetným. Zavalil Jacka množstvím útoků, z nichž jeden konečně zasáhl Jackův spánek a ten se skácel k zemi - omdlel. Upír si otřel černou krev, jež mu tekla z nosu a vyběhl dohonit Angelu. Pár desítek metrů před klášterem ji dostihl a srazil k zemi. Úder byl tak silný, že jí přerazil klíční kost. V klášteře nikdo nebyl, a proto nikdo neslyšel její křik. Ten nesnesitelný křik, plný čiré hrůzy, zoufalství a bolesti. Ten křik, který se jako ozvěna nesl potemnělou zahradou. Upír ji ale nenechal křičet dlouho. Svými velkými špičáky jí proděravěl krční tepnu, ze které začala v proudech stříkat teplá okysličená krev, vedoucí do mozku. Hned se také dal do jídla, byl by to hřích, nechat vytéct na zem takovou lahůdku. Jakmile začal hodovat, ztratila Angela sílu křičet, ale zároveň s ní se vytratila i bolest. Cítila jen obrovskou extázi, kterou zažíval upír. Zatímco jedl, vzbudil se Jack ze svého krátkého bezvědomí. Na chvíli byl dezorientovaný, ale hned si vzpomněl, co se stalo.

Sakra, Angela! Nezabil mě, protože šel po ní! Pomyslel si a běžel k nejbližšímu stromu. Utrhl si pořádnou větvičku a obrousil ji o kamennou zeď do špičky tak, že připomínala jakési malé dřevěné kopí. Pak se podle stop v trávě rozběhl za Angelou.

Před klášter dobíhal, zrovna když vampýr končil s hodokvasem. Když uviděl zakrvácenou bledou Angelu, která ležela v kaluži krve, vyletěl mu žaludek až do krku. Musel se dost přemáhat, aby se nepozvracel. Zároveň ho však chytla zlost. Obrovská zlost, jakou dosud nikdy necítil. Nesnesitelný vztek vyplnil každou skulinu v jeho těle a dral se na povrch. Zatlačil do pozadí i smutek z její ztráty.

            Upír ho díky své extázi neviděl přicházet. Jack neváhal ani minutu. Rozeběhl se, jak nejrychleji uměl a dva metry před upírem vyskočil do vzduchu s jednou nohou nataženou a druhou pokrčenou u těla, snažíc se zasáhnout vaz toho monstra, které mu zabilo první lásku. Upír ho pár okamžiků před nárazem zaregistroval a pokusil se vyhnout, takže Jack nezasáhl jeho zátylek, ale paži. V té to opět zapraskalo, jak se upírovi zlomila horní část pravé paže. Zároveň ho náraz odhodil a on cítil, jak se mu pohmoždily žebra. Jack pozvedl svou dřevěnou tyč do vzduchu a pokusil se vampýrovi vrazit její hrot do srdce. Upír, který zahlédl dřevěný kůl, tušíce ohrožení své existence, vystřelil svou nohu směrem na Jackův žaludek. Náraz byl pro Jacka bolestivý, ale věděl, že tohle je boj na život a na smrt, a že pokud poleví, zemře. Padl na kolena, ale ihned se znovu vymrštil proti upírovi, stále ležícímu na zemi. Pravou pěstí mu zasáhl zlomenou ruku a vampýr vykřikl bolestí, jako před chvílí Angela. Muž se ho pokusil zasáhnout levou rukou, ale Jack tuhle poslední ránu vykryl. Potom ho znovu praštil do zlomené paže a rozpřáhl se druhou rukou s kolíkem, míříce na srdce. Upír, který věděl, že nastává jeho konec, se bleskurychle rýpnul do ruky a nehty i se svou krví zarazil Jackovi do boku. Ve stejný okamžik začala z vampýrova srdce tryskat v obrovském množství černočerná krev, což jasně signalizovalo jeho záhubu. Jack věděl, že je konec. Tedy, alespoň si to myslel - nemohl tušit, že upírova krev v jeho těle navždy změní jeho budoucí život.....