Pokusím se Vám pokud možno krátce říci, kdo byla Marie Stryjová, kromě toho, že byla mou maminkou a v podstatě starší spolužačkou všech z Vás, kdo vychodili (nebo ještě navštěvují) broumovské gymnázium.
Rodina Stryjova byli Volyňští Češi, tedy potomci česky mluvícího obyvatelstva, kteří se v druhé polovině 19. století přestěhovali na Volyň v západní Ukrajině, kde založili prosperující kolonie. O jejich historii se můžete leccos dozvědět, pokud Vás to zajímá, například od Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel (SČVP). (Stryjová se mimochodem jednou také pokusila sepsat dějiny volyňských Čechů, což však zůstalo torzem.)
Marie Stryjová se tam narodila Josefu a Antonii Stryjovým 3. listopadu 1931 jako čtvrté z pěti dětí. Za druhé světové války přes tuto oblast různě přecházely fronty a vesměs terorizovaly obyvatelstvo, až po případy jako je vypálení a masová vražda obyvatelstva celé vesnice Český Malín. Koncem války mnoho Čechů, mezi nimi i Mariin otec a tehdy sedmnáctiletý starší bratr Václav vstoupili do Svobodovy armády a bojovali proti nacistickému Německu např. u Dukly. Po válce se většina Volyňáků vrátila do Čech. Rodina Stryjových se na podzim 1947 usadila v Božanově, v jednom ze statků, které zůstaly po předtím vyhnaných Němcích. Zde potom tehdy skoro šestnáctiletá Marie začala navštěvovat toto gymnázium. Po maturitě odešla do Prahy, kde studovala polonistiku a rusistiku. Po studiu krátce pracovala v redakci SPN, vdala se za historika Bedřicha Loewensteina, s nímž měla dvě dcery, mou starší sestru Miriam a mě. Především se ale začala věnovat vlastní literární tvorbě, tj. psát povídky převážně autobiografického rázu.
Vzniklo jich během jejího relativně krátkého života několik cyklů. Cyklus Nad rovinou tématizuje její dětství na Volyni, Kroupy období, kdy navštěvovala broumovské gymnázium, Měsíc studium v Praze, román Pokojík dobu bezprostředně po studiu. Do stejné doby (začátek padesátých let) patří i božanovské povídky Mlčíme, vztahující se na její návštěvy u rodičů, rozpad vesnice a násilnou kolektivizaci. Další novela Kam jdeme obsahuje rozhovory s dítětem a konečně poslední cyklus absurdních povídek Capricos už není autobigrafický.
Bohužel se Stryjová vydání svých knih nikdy nedočkala. Zemřela 10. července 1977. V roce 1969 měl vyjít soubor volyňských a božanovských povídek, byl však stažen z edičního plánu. Jedna část z cyklu Nad rovinou vyšla v upravené podobě v Mladé frontě v roce 1982, Pokojík byl publikován v zahraničí v nakladatelství Iter v roce 1988. Existují však mezitím tři knihy, vydané v nakladatelstvím EMAN, které zahrnují téměř veškerou její tvorbu v autentické podobě: Soubor Mlč, obsahující kompletní cyklus Nad rovinou a Mlčíme, vydaný v roce 2006, Pokojík (nové vydání) z roku 2009 a konečně loni vyšlá knížka Za Hvězdou, obsahující cykly Kroupy a Měsíc – pro Vás Broumovany asi nejzajímavější, protože popisuje především příběhy odehrávající se na broumovském gymnáziu v letech 1947-1951.
Nebudu se pokoušet literárně rozebírat Stryjové dílo, tím se zabývala už paní Rambousková a jiní. Nejlepší je ostatně si jmenované knihy přečíst. Povím Vám ale jeden příběh z mého dětství, který se vztahuje na dnešní událost. Procházely jsme se s maminkou po Broumově a ukázala mi mimo jiné i své gymnázium. Vzpomínám si, že v hale nebo u vchodu uvnitř viselo několik pamětních desek slavných absolventů gymnázia (myslím, že mezi nimi byl i Jirásek) a maminka tehdy prohlásila: „Jednou tady bude viset taky moje deska.“ To mi utkvělo v paměti. Ty původní desky sice už během let někam zmizely a připadalo mi, že to asi nebude realistická možnost. Nicméně, zdá se, že téměř po půl století se nakonec i tato představa splnila.
(Šimona Löwensteinová – projev k oslavám broumovského gymnázia a odhalení pamětních desek 20.6.2020)
