Druháci a sextáni prožili příjemný týden v okolí Bedřichovky, dnes součásti Orlického Záhoří. Pěkné počasí, báječné vyjížďky na kole i pěší turistika. Kolem chaty Bedřichovky rozlehlé louky, do Orlického Záhoří téměř čtyři kilometry pustiny narušené jen občas pomníčkem padlým v 1.světové válce. Málokdo ze studentů si asi uvědomoval, že na těch pustých rozlehlých loukách stály ještě před nedávnem desítky domů, které navždy zmizely. V Orlickém Záhoří, nově vytvořené obci z několika bývalých s německým obyvatelstvem, dnes žije 208 obyvatel. Před 1945 žilo v Kunštátě (dnes součást Orlického Záhoří) 700 obyvatel, další v Jadrné, Trčkově, Zelence, Černé Vodě ( dnes Orlické Záhoří). Co se dělo po válce v místech, kde jsme si užívali pohodový týden, nejlépe zachytil Václav Černý ve svých Pamětech vydaných v Torontu u Škvoreckých v roce 1983. Jen pro doplnění - chata Bedřichovka bývala základní školou:
"Hnily charaktery, prašivěli i dvacetiletí a v neslýchané míře hynuly i hmotné památky národní kultury. Co se dělo v městech sudetského pohraničí, bylo nepředstavitelné: Němci odešli a vrazila tam rozběsněná čeládka vyvřelá ze dna společnosti, zmocnila se majetků, vyplenila je, vykradla, zpustošila a zničila a zpustošené místo vyměnila za zpustošitelné další, byla ochotná stěhovat se desetkrát k desateronásobnému lupičství.
Vandroval jsem vzhůru do hor kolem vyvrácených a pozurážených barokních božích muk a trojic a když jsem překročil první horské pásmo přes vrcholky Špičáku a Lomů, ocital jsem se v světě zarůstajících a rozvrácených německých hřbitovů a chátrajících kostelíků. Svatý Matěj v Jedlové nad Deštným svítil mi naproti na vršku jen bělostí zdí a věže, uvnitř svatyňky jen zřícené trosky zarůstající trním a prolezlé hady. Někdo se vyspal na oltáři. Horší to bylo o nejvyšší, deštenskou horskou vlnu dál nad břehy Divoké Orlice, zde ještě hraničního potoka, v téměř liduprázdném koutě Orlického Záhoří, ale to jméno jsem neznal, neexistovalo dosud, překrásné Santiniovo baroko poutního kostela v Banvaltu mého dětství, teď už Neratově, čnělo zbytky svých věží nad pustinu vesnice, ve které zůstalo čtrnáct lidí, míň než srn, které jsem cestou vyplašil, klenba se propadla, bál ses dupnout vzhůru po vsi, aby se vznosné trosky nerozběhly strání v přívalu balvanů za tebou, a když jsem dorazil kolem zavřeného a chátrajícího kunštátského kostela řadou osad, které ztrácely svoje hranice i jména, a česká ještě neměly, do starého Trčkova pod Malou Deštnou, setkal jsem se na prahu chalupy pozůstalé v kruhu rozvalin a prázdnotou zejících dřevěných příbytků jen s řeckou stařenou, hlídající stádečko ovcí opodál. Přišli sem z Krymu, kam byli vyklizeni z rodné Makedonie, když za sebou ustupující rudí Marcosovi partyzáni dělali liduprázdnou poušť. Hrdinka, či spíš oběť jiného našeho pokusu o „osídlení“ českého pohraničí! Mřela steskem po domově v té nové české poušti, kterou dosud neosídlili, alespoň na letní měsíce, dočasní hosté obnovených chalup z Hradecka a Pardubicka, a já jsem prolezl pár těch rozhozených skopčáckých dřevěnek a probrouzdával se smetím vyrabovaných příbytků, chuchvalci sena a slámy, rozbitým nádobím a střepinami skla, roztrhanými svatými obrázky a rozházenými dopisy, které někdejší i noví němečtí vojáci posílali domů do Tertschkaberku z front první i druhé světové vojny. Kam mne to jen vzpomínky zavedly! Zkázy pohraničních vesnic a jejich lidových architektur, kostelů, sochařských památek, zkázy v německých městech byly přece jen částí pohromy kulturního dědictví naší země."
Tolik Václav Černý. Doufám, že se teď podíváte na Orlického hory i trochu jinýma očima. (mk)
Na fotografii kostel v Neratově před rekonstrukcí a současný stav.
