„Přála bych si, aby se studenti učili pro sebe, ne pro známky,“ říká v Páteční štafetě pedagožka Jitka Smolíková z Gymnázia Broumov.
Kristýna Veselá: Ráda bych se zeptala paní učitelky Jitky Smolíkové, která byla na Gymnáziu Broumov první čtyři roky mojí třídní učitelkou. Její hodiny mě pokaždé inspirovaly a vždy jsem měla pocit, že se na ni můžu s čímkoliv obrátit. Ráda bych se jí proto zeptala, jaké očekávání měla od povolání učitelky, když studovala, a jak se tato očekávání časem měnila?
Jitka Smolíková: Děkuji Kristýně za otázku a milá slova. Učitelkou jsem být nechtěla. Začala jsem učit ve dvaceti a věděla jsem hned, že všichni, kteří mi tohle povolání od dětství doporučovali, měli pravdu. Neřekla bych, že jsem měla nějaké plány a představy, jak budu učit. Jde to tak nějak samo – je mi přirozené brát studenty jako rovnocenné partnery v procesu vzdělávání, mám ráda pohodu ve třídě, jsem pro pozitivní motivaci. Dělám práci, která mě baví s lidmi, kteří mě baví. Mám velké štěstí. Přála bych si, aby se studenti učili pro sebe, ne pro známky. Známkování mě nebaví, na tom se nic nezměnilo.
Co Vás v poslední době potěšilo?
Jako Jitku Smolíkovou mě těší drobné, obyčejné věci. Nečekám už na nic velkého a zásadního. Jako člověka mě těší, že se mladí lidé zajímají o životní prostředí, politiku.... dává mi to naději, že nejsou lhostejní k tomu, co se děje za dveřmi jejich bytů.
Kdyby za Vámi přijela návštěva, kam byste ji na Broumovsku poslala?
Vzala bych ji na Špičák, je odtud krásný výhled. Výhledy z kopců mi dávají pocit svobody.
Jaká kniha leží na Vašem nočním stolku?
Rozečtenou mám Hyenu od Hanky Lundiakové a listuju knihou o designu Nordic Houses.
Kdybyste se mohla kohokoli na cokoli z Broumovska zeptat, koho a na co byste se ho zeptala?
Ráda bych se zeptala Jiřího Vlka, mého bývalého žáka, jestli žije život, který si jako dítě vysnil.
Michaela Plchová, Naše Broumovsko
