Rozhodl jsem se věnovat pár dní svých prázdnin (všechny) cestování, z toho deset v USA.
Po několika hodinovém letu mě a mou skupinu čekalo milé přivítání na letišti v Chicagu. Možná jste si teď všimli trochu sarkasmu, na letišti jsme se totiž pomalým, plazivým krokem tři hodiny posouvali ke kontrole. Letiště také nebylo jedno z nejhezčích, trochu jsem se cítil jako v rozvojové zemi. Po jízdě na dálnici připomínající naše „polňačky“ jsme se dostali na ubytování a od té chvíle už se země začala ukazovat v lepších barvách. České misii, na které jsme byli ubytováni, jsme předali ostatky českého svatého Prokopa a druhý den po příletu jsme se setkali s generálním konzulem. Za deset dnů, které jsem v USA strávil, jsem angličtinu použil pouze v obchodech a restauracích, neboť jsme byli ubytováni na české misii a čas jsme trávili s Čechy a Slováky ,kteří se do USA odstěhovali. Postřehů mám mnoho, jako například detailní policejní kontroly, při kterých se policie snažila zjistit,zdali v USA nepracuji načerno. I přes jejich snahu mi zabránit se jim to nepovedlo a my jsme pomohli se stavbou slovenské misie. Jednou ze zajímavostí byla také čtvrť Pils, kam se kdysi stěhovali Češi a žili tam, nicméně dnes tam najdeme pouze pár odkazů na tuto generaci, protože do USA se ve velkém stěhuje hispánské obyvatelstvo a čtvrť Pilsen již kompletně obydlelo. Ve čtvrti jsme ale našli několik původních kostelů, jeden z nich měl dokonce u vstupu původní jméno CHRÁM SV. VÍTA. Zachoval se také park pojmenovaný Dvorak’s. Na tvář nám také úsměv přivedl nápis na jednom z kostelů „Saint Juan Pablo II“ (papež sv. Jan Pavel II). Navštívili jsme také benediktinský klášter, ze kterého přišlo v roce 1946 do Broumova několik mnichů a zůstali zde až do roku 1950, kdy komunisté zavírali mnichy, včetně mého dědy. Lidé byli různí. Někteří byli jako listí na podzim, důvodem je droga fentanyl, jiní, když nás zaslechli, jak si povídáme, se nebáli pohotově zeptat, odkud jsme a hovořit s námi i pár hodin. Při odjezdu jsem se těšil na čisté ovzduší a chladnější počasí.
Maxmilián Pelán
