Petr nám o sobě prozradil:
"Nejdříve bych začal tím, proč jsem šel vůbec na gymnázium. Už tehdy jsem věděl, že chci v budoucnu dělat něco, co souvisí s medicínou. Ještě teď nejsem definitivně rozhodnutý jaký obor, ale vím, že mým cílem je být doktorem. Konec konců, oborů v medicíně je mnoho, takže mám z čeho vybírat.
Krom toho, že své studium směřuji k lékařství, tak většinu volného času trávím hudbou. V září to bude přesně deset let, co hraji na housle. Musím ale říct, že kdyby nebylo rodičů, tak na housle už nehraji. Protože… Když jsem tenkrát začínal, hudba mi nic neříkala a housle jsem sám o sobě moc rád neměl. Má láska k houslím propukla ten rok, kdy jsem se stal studentem Gymnázia Broumov. To už bylo něco úplně jiného. Housle jsem tehdy začal vnímat jako součást svého života. A považuji ho součástí do dnes. Žít bez houslí si teď nedokážu vůbec představit. Nejlepší na hudebních nástrojích je to, že podle toho, co na ně hrajeme, se na nich dají projevovat emoce. Smutek, radost, zloba, nenávist, láska, nebo dokonce i vztek. A nedávno jsem dokonce začal navštěvovat dalšího hudebníka, který hraje na kytaru, a společně zkoušíme nějaké věci dát dohromady. Mým dalším koníčkem je karate, které se s hrou na housle celkem tluče. Karate dělám již sedmým rokem. Bohužel, kvůli covidovému období jsem se zasekl na pásku druhém (žlutém), ale brzy se snad posunu o pásek výš (zelený)."
Tolik Petr Vejrosta. (mk
