Tak Jirka, to je tedy ten člověk, co po Broumově švihá na speciálně upraveném kole, na které se kromě něj vejdou ještě tři děti… aprobace? F a ZT, to už dává smysl.
Takhle jsem Tě v srpnu 1992 poznala, na Masaryčce, kde jsme já, můj muž a moje úhlavní přítelkyně začínali plnit svou učitelskou školní docházku.
Měli jsme v Tobě dokonalého „uvádějícího učitele“, většinu historek ovšem vypustím až na smrtelné katedře, za prvé by nás ještě pořád mohli zasloužilí kolegové a rodiče našich tehdejších žáků a inspektoři a veřejnost dohánět k zodpovědnosti, za druhé jsou tak úžasné, že by nám nikdo nevěřil, že mluvíme pravdu, a za třetí jsou prostě jen naše. Jen to píšu, už mi letí hlavou živé obrazy.
Léty jsme vybudovali vztah, nejsi jen kolega fyzik, jsi můj člověk, protože vždycky, aniž bys to kolikrát věděl, jsi mi pomohl, milionkrát jsi mě rozesmál, často posloužil jako vrba, když mi umřel táta, prostě jsi mě objal, ale byla to síla, nikdy jsi na mě nebyl protivný a nejvíc miluji tvou schopnost zpovzdálí sledovat, ale včas se do věci vložit a vtipně ji okomentovat. A zase bych měla mnoho konkrétních příkladů…třeba tvá poznámka na adresu chytrého pana školitele, co nám vysvětloval, jak se teď správně učí…
Asi nemusím psát, že jsi sakra dobrý kantor, to se prosimtěví.
Normálně ti ten – jaký důchod??? Muži nestárnou a Ty? Ty jen kveteš. A kdyby něco, vždycky můžeš doučovat.
Tak díky, Jiříku.
ŠáRa
