Simona Kollertová: Vždy se mi dostane pomocné ruky

"Zajímám se o módu a cestování. Jakmile to bude možné, chtěla bych se zase někam podívat, tam, kde jsem ještě nebyla. Moc ráda objevuji nepoznaná místa. Do budoucna bych se ráda věnovala právu, ale protože si pohrávám ještě s dalšími myšlenkami, sama jsem zvědavá, kam se jednou dostanu.
Jít do Broumova na gympl nebyla má myšlenka. Navnadila mě mamka, jestli to nechci zkusit, že by to bylo pěkné. Tím, jak jsem šla z páté třídy, jsem neměla urovnané priority a žádnou představu o tom, co bych chtěla jednou dělat. No, tak dobře, zkusím to, bude změna... A vyšlo to!
V září jsem pak přišla do školy, která byla pro mě úplně nová. Měla jsem v hlavě spoustu otázek, bála jsem se, že budu ztracená. Ale nebyla, kdokoli mi byl připraven a ochoten pomoci, což mi začátky na gymnáziu velmi usnadnilo.
Po pěti a půl letech jsem si uvědomila řadu věcí, nachytala spousty informací a především si uvědomila, že každý můžeme být dobrý v čemkoli a nezávisí to na známkách. Že si každý můžeme dělat, co chceme , a na ostatní se nemáme ohlížet, protože na to, abychom udělali sebe a své okolí lepším, není nikdy pozdě.
V kvartě jsem ani na vteřinu neuvažovala o tom, že bych přestoupila jinam. Ani jsem neměla tušení, kam by to mělo být, jelikož se stále rozmýšlím mezi několika obory, na které bych chtěla po maturitě zamířit. Gymnázium je na to výbornou volbou, protože dává tu možnost se stále rozhodovat. Na naší škole mám nejradši, že kdykoli se na něco zeptám, dostanu odpověď, a kdykoli o něco požádám, dostane se mi pomocné ruky.
Všem, kteří tento příspěvek čtete: Nezáleží na tom , kdy se to stane, ale zda vůbec. Co jiného bychom po sobě měli zanechat, než naše činy."