Spolu s dalšími třemi studenty právě trávíme náš druhý týden na šestitýdenním pobytu. Rozhodl jsem se napsat několik postřehů o tom, co tu zažíváme a jak to tady funguje.
Bydlím u hostitelské rodiny, která mě mezi sebe přijala skoro hned. Jsou velmi přátelští a cítím se u nich dobře. Před odjezdem jsem měl trochu obavy, že Francouzi nemají trpělivost poslouchat, když se někdo teprve učí francouzsky, ale opak je pravdou, lidé jsou tu milí, trpěliví a vůbec jim nevadí, že děláme chyby.
Město je poměrně velké a oproti Broumovu jsem se tu orientoval až po týdnu. Naštěstí stačí otevřít Google Maps a jít podle mapy.
Ve škole nám pomáhá Monsieur Pelán, aspoň někdo, s kým se dá mluvit česky. Rozvrhy jsou tu úplně jiné a pro mě působí trochu chaoticky, ale předpokládám, že je to tu prostě normální. Jeden den jdu do školy na osmou, jiný den až na jedenáctou. Hodiny francouzštiny trávíme s mladšími studenty, kteří i přes to, že jsou o několik let mladší, mluví francouzsky opravdu dobře. Naše francouzštinářka se nám ale věnuje a snaží se nám pomáhat, jak jen to jde.
Zajímavý rozdíl jsem zaznamenal i v tělocviku. V Česku když prší nebo je zima, jde se do tělocvičny. Tady ne, tady se prostě jde podle plánu, ať je jakékoli počasí. Navíc tělocvik není jen o sportu. Dostáváme papíry, do kterých během hodiny zapisujeme, co jsme udělali.
A nakonec, je tu skvělá možnost cestovat. Hostitelská rodina se mě hned ptala, kde jsem už ve Francii byl a kam bych se chtěl podívat. Paříž jsem už viděl, takže první místo, co mě napadlo, byla pláž Omaha Beach. Posílám fotku z výletu na místo vylodění spojeneckých sil během Dne D v Normandii, konkrétně tam, kde se vylodila 1. americká armáda a kde zároveň padlo nejvíce spojeneckých vojáků během prvního dne invaze.
S pozdravem Vít Školník, septima
